JUDIKATURA

Oddlužitelný subjekt

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011 sp.zn. 29 NSČR 20/2011 (R 113/2011) (vztahuje se k insolvenčnímu zákonu ve znění do 31.12.2013)

I. Závěr, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, může být i po povolení oddlužení podkladem pro neschválení oddlužení.

II. Dluhy vzešlými z podnikání dlužníka které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

III. Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

Vrchní soud v Praze, KSPH 39 INS 4221/2008, 2 VSPH 86/2009-B-41,

Pokud příjmy dlužníka umožňují plné uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů, není namístě odpírat mu možnost řešit úpadek oddlužením. V takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2008 sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 1 VSPH 273/2008-A

Nepřípustným je oddlužení v případě dlužníka, který nebyl a není podnikatelem, leč má závazky z podnikání jiné osoby, jež nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu, např. smlouvou o prodeji podniku či zajištěním podnikatelských závazků jiného.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2011, sp.zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009 (R 112/2011

Podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 (navrženo a schváleno k publikaci se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Z odůvodnění :

Postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, se uplatní za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí, ovšem pochybnosti o tom, zda věřitelé skutečně souhlasí, zde jsou, neboť soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 28995/2013, 4 VSPH 531/2014-B-10 ze dne 4. dubna 2014

V projednávaném případě byly uvedené předpoklady splněny (byla řádně svolána schůze a hlasování o způsobu oddlužení bylo uvedeno v jejím programu) a věřitelům nic nebránilo v možnosti na schůzi věřitelů své stanovisko k možnosti oddlužení dlužnice vyslovit, případně pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nehlasovat, či vznést námitky. Neuplatněním tohoto práva do skončení schůze věřitelů však nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhů dlužnice z podnikání. V takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužnice korigovat a rozhodovat o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ (a o prohlášení konkursu dle odst. 2 cit. ustanovení), neboť je povinen vycházet z fikce souhlasu věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 42 INS 17311/2014, 1 VSPH 139/2015-B-17 ze dne 14.8.2015

Odvolací soud dodává, že platná právní úprava neumožňuje soudu přezkoumávat důvody, pro něž věřitelé dlužníka nesouhlasí s jeho oddlužením. Jinak řečeno, má-li dlužník závazky z podnikání, je přípustnost jeho oddlužení plně závislá na vůli jeho věřitelů bez možnosti její korekce ze strany insolvenčního soudu. Na věci tak nemůže nic změnit eventuální úvaha, že jednáním věřitele nesouhlasícího s oddlužením budou poškozeni všichni věřitelé. Odvolací soud podotýká, že stejným způsobem již rozhodl odvolací soud v usnesení č. j. KSPH 60 INS 27272/2014, 4 VSPH 826/2015-B-17 z 12. 5. 2015.

Ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona umožňuje ignorovat nesouhlas věřitele s oddlužením v případě dluhu fyzické osoby z podnikání
až v insolvenčním řízení následujícím po insolvenčním řízení, ve kterém byl zrušen konkurs z důvodu, že majetek dlužníka byl zcela nepostačující pro uspokojení
nebo ke zrušení konkursu došlo po splnění rozvrhového usnesení, přičemž pohledávka věřitele zůstala neuspokojena. Byť z hlediska logiky se lze ztotožnit s úvahou soudu prvního stupně, že právní úprava obsažená v odst. 2 písm. b) uvedeného ustanovení, jež trvá na existenci onoho „druhého“ insolvenčního řízení, není nejvhodnější z hlediska rychlosti a naplnění cílů a zásad insolvenčního řízení, zákonodárce vyjádřil jasně svou vůli a podle názoru odvolacího soudu by se jednalo ze strany moci soudní o porušení hranice oddělující moc zákonodárnou od moci soudní, pokud by soudy tuto právní úpravu ignorovaly.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 41 INS 20728/2014, 2 VSPH 2450/2014-B-22 ze dne 18.9.2015

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, rozhodl v daném případě soud prvního stupně o neschválení oddlužení dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek vycházeje zjevně z toho, že zde jsou důvody pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, neboť dlužník nebyl k jeho podání oprávněn proto, že má dluh z podnikání a Finanční úřad, o jehož pohledávku jde, v souladu s ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona na schůzi věřitelů tuto námitku uplatnil a s oddlužením nesouhlasil.

Pokud jde o platnou právní úpravu, je odvolací soud toho názoru, že je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení v smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona v případě, že dlužník má závazky z podnikání, určující, zda věřitel takové pohledávky vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona a jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní, nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Vycházeje z interpretace popsané shora s přihlédnutím k tomu, že Finanční úřad má vůči dlužníkovi toliko bagatelní pohledávku představující zanedbatelnou část (0,81%) pohledávek nezajištěných věřitelů, měl odvolací soud zato, že jeho nesouhlas nemůže bránit řešení úpadku dlužníka oddlužením. Současně přihlédl k tomu, že jen z příjmů zajištěných smlouvou o důchodu by dlužník měl v průběhu pěti let oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradit celkem částku 228.000,- Kč, jež by měla postačovat jak na uspokojení nároků správce v celkové výši 65.340,- Kč, tak na uspokojení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, napadené usnesení proto podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, jenž ověří, zda jsou splněny předpoklady podmiňující schválení oddlužení, či nikoli, a znovu rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužníka.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2014, sp.zn. 29 NSCR 88/2013 (R 46/2014)

Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrh na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ).

10)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp.zn.KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010-A-19

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ lze usuzovat i v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitelé, které lze považovat za osoby jemu blízké.

11)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009

I. Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Domněnkou podle § 395 odst.3 písm.b/ IZ zákon úsudku soudu o poctivosti záměru dlužníka jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoliv ho mít za nezvratný.

II. Také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku.

12)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.12.2008 sp.zn. KSBR 40 INS 3720/20082 VSOL 181/2008-A-14

Ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Obecně lze říci, že takové okolnosti by mohly spočívat např. v tom, že dlužník beze zbytku uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku.

13)

Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 12/2013 ze dne 20.2.2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 77/2013:

Dlužníku, který neunesl tíhu insolvenčního režimu a u nějž došlo ke zrušení oddlužení plněním splátkového kalendáře a k prohlášení konkursu na jeho majetek proto, že v důsledku ztráty zaměstnání neplnil podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nic nebrání v tom, aby se po skončení insolvenčního řízení (po pravomocném zrušení konkursu) znovu pokusil o oddlužení na základě nově podaného insolvenčního návrhu

14)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.3.2013, sp.zn. 3 VSPH 343/2013-B-15

Změnu darovací smlouvy, která by měla pro nezajištěné věřitele znamenat nižší uspokojení, by bylo nutno kvalifikovat jako nepoctivé jednání dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, které je vždy překážkou řešení úpadku dlužníka oddlužením (bez ohledu na splnění ostatních podmínek jeho přípustnosti) a je tudíž důvodem pro zrušení schváleného oddlužení s jeho přeměnou v konkurs. Stejně by pak bylo nutno hodnotit v průběhu splátkového kalendáře případné nižší plnění dárců, pokud by nebylo prokazatelně důsledkem nepříznivé změny příjmových poměrů dárců, pro kterou tito objektivně nejsou schopni svůj finanční závazek zcela plnit, ale bylo by zjevně výsledkem společného úmyslu dárců a dlužníka snížit nabídku pro splátkový kalendář pod míru, za které při schvalování oddlužení bylo možno splátkový kalendář oproti druhé možné formě oddlužení reálně prosadit.

15)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2010, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B

I ve stadiu řízení od schválení oddlužení (§ 404) do jeho splnění (§ 413) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu zrušit schválené oddlužení podle § 418, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu § 395.

Výběr způsobu oddlužení

16)

Usneseni Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013

Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný.

Podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhoduji věřitele (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) a nepřijmou-li rozhodnuti, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že dlužník upřednostňuje oddluženi plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitele (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolaní proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá..

17)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 19609/2013, 3 VSPH 540/2014-B-42 ze dne 19. ledna 2015

Insolvenční soud rozhodl o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a dlužnice se odvolala.

„Odvolací soud se nejprve zabýval subjektivní přípustností odvolání podaného dlužnicí. K němu se obecně vyslovil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 22.5.2013, sp. zn. 29 NSČR 35/2013. V něm vyšel z předpokladu, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 IZ) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak rozhodne insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 IZ). V citovaném usnesení Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že dlužníkovy preference, tedy že upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), nezakládá jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Odvolací soud tato východiska respektuje a rovněž má za to, že zásadně nelze přiznat subjektivní přípustnost odvolání dlužnice podanému proti usnesení o schválení oddlužení.

Dlužnice, za předpokladu, že je osobou oprávněnou k oddlužení a že nesleduje nepoctivý závěr, může očekávat povolení a též schválení oddlužení, jestliže učiní věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku. Zdrojem této nabídky může být buď plat, mzda či jiné pravidelně se opakující příjmy dlužnice, jež dávají předpoklad plnění splátkového kalendáře, anebo její majetek využitelný při zpeněžení majetkové podstaty. Prvý z obou způsobů v soudní praxi jednoznačně převažuje; důvod je zjevný - totiž ekonomická situace těchto dlužníků. Proto odvolací soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. To pak zvláště tehdy, jestliže by prodej dlužníkova majetku měl vést ke ztrátě obydlí, která může dlužníka uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším - i pro věřitele nežádoucím zadlužením.

V usnesení ze dne 9.3.2012, č.j. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 34/2012- B-32 odvolací soud dovodil, že i v případě, že se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat.

Odvolání dlužnice vyhovuje podmínkám subjektivní přípustnosti odvolání – tradičně (v procesním právu) vyjadřovaným - potud, že projednáním a rozhodnutím věci v odvolacím řízení lze odčinit újmu, která by dlužnici vznikla odepřením řádného opravného prostředku (a jinak by ji reparovat možné nebylo). Odvolací soud přitom bere v úvahu též východisko vyjádřené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V dané věci není konflikt mezi preferencemi dlužnice (dlužnice logicky upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty) a volbou věřitelů, neboť ti proti navrženému splátkovému kalendáři neuplatnili žádné výhrady. Naopak tu ovšem je zřetelný konflikt mezi dosavadními výsledky insolvenčního řízení a překvapivým a do značné míry vnuceným (nejen dlužnici) rozhodnutím o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Nelze pustit ze zřetele, že v rámci majetkové podstaty je v dané věci ke zpeněžení jen nemovitost dlužnice, jež uspokojuje její potřeby bydlení, což je okolnost významně negativně a pravidelně ovlivňující výtěžnost takového majetku (z hlediska výše zpeněžení a času, kdy ho může být dosaženo). To vše insolvenční soud nijak nezohlednil při své úvaze o výhodnosti zpeněžení majetkové podstaty oproti splátkovému kalendáři (poměřováno zájmem věřitelů a tím, že se věřitelé stavěli souhlasně ke splátkovému kalendáři).

Odvolací soud dovodil, že i za situace, kdy očekávaná míra uspokojení pohledávek věřitelů plněním splátkového kalendáře bude nižší, než při zpeněžení majetku dlužnice, jež využívá k bydlení (jinou možnost bydlení nemá), pak obecně vzato není důvodu, aby soud, jestliže rozhoduje podle § 402 odst.5 IZ, preferoval zpeněžení majetkové podstaty před splátkovým kalendářem. Ztráta možnosti bydlení totiž pravidelně vede k tomu, že dlužníkovy sociální poměry se zhorší oproti situaci, při níž dlužníku zůstává možnost bydlení zachována, avšak musí se po značnou dobu vzdát podstatné části svých budoucích příjmů. V dané věci se takto obecně nastolené předpoklady pro volbu mezi zpeněžením majetkové podstaty a splátkovým kalendářem naplňují zcela jednoznačně díky sociálním poměrům dlužnice a jsou namístě důvody pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře; rozhodnutí o zpeněžení majetkové podstaty je v poměrech dlužnice naopak opatřením asociálním.

18)

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 1533/2012-B-23, KSHK 45 INS 22049/2011 1 VSPH 1533/2012-B-23

I když zákon předpokládá, že oddlužení bude probíhat zásadně jednou ze dvou dlužníkem nabízených forem (srov. § 398 IZ), nepřekáží účelu, který je touto úpravou sledován, aby v situaci, kdy s tím dlužník výslovně souhlasí a sám takový způsob řešení svého úpadku nabízí, byly v mezích rozhodnutí o způsobu oddlužení kombinovány obě formy oddlužení. Je tedy plně možné, aby tam, kde ta z forem oddlužení, kterou dlužník nabízí jako základní (typově oddlužení plněním splátkového kalendáře), bez dalšího neumožňuje splnění požadavku kladeného na minimální zákonnou (nebo s věřiteli smluvenou) míru uspokojení dlužníkových věřitelů, dlužník nabídl věřitelům, že je uspokojí i z té části svého majetku, jež by při schválení oddlužení jen jednou z předjímaných forem oddlužení jinak zůstala v jeho dispozici. Ve výjimečných případech je možné i to, že obě formy oddlužení budou zkombinovány tak, že rozhodnutím o schválení oddlužení budou postiženy jak příjmy dlužníka v následujících pěti letech (oddlužení plněním splátkového kalendáře), tak majetek náležející dlužníku v době rozhodnutí o schválení oddlužení (oddlužení zpeněžením majetkové podstaty

Pohledávky pro splátkový kalendář

19)

Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008, [C 9605] ze dne 29. 9. 2010,

Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plnění, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout.

Neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Obecný úsudek typu, že mzdy porostou nebo že důchody se budou zvyšovat (ve vazbě na možnou inflaci), není podkladem pro závěr, že dlužník (jenž v tomto směru jiné tvrzení nenabídne a nedoloží) dané kritérium splní.

Insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků.

20)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012, sp.zn. 29 NSCR 22/2012 (SJ 81/2013)

Splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ IZ, je to důvodem k postupu podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b/ IZ.

21)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.9.2014, sp.zn. 1 VSPH 1808/2014

Nesplatné pohledávky v oddlužení. Do oddlužení plněním splátkového kalendáře se pravidelně zařazují všechny zjištěné, nezajištěné a nepodmíněné pohledávky – nejsou-li vyloučeny z uspokojení podle § 170 IZ – a to bez ohledu na dobu jejich splatnosti.

22)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 2745/2010, 1 VSPH 464/2010-B-11 ze dne 22.6.2010

Pokud jde o podmíněně zjištěnou pohledávku, ohledně níž se podmínka dosud nenaplnila (tj. že by v daném případě přestal osobní dlužník plnit svůj závazek vůči věřiteli a dlužníkům by tak vznikl vůči věřiteli závazek z titulu ručení za závazek osobního dlužníka, avšak v jiné, patrně nižší výši), je odvolací soud přesvědčen o tom, že pro její zařazení do splátkového kalendáře je analogicky podle § 306 odst. 5 IZ rozhodný stav ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, když taková úprava v části druhé, hlavě páté IZ zjevně chybí. Pokud by se během trvání účinků splátkového kalendáře taková podmínka splnila, byl by to pak důvod pro změnu rozhodnutí podle § 407 odst. 3 IZ.

Zdroje pro plnění oddlužení splátkovým kalendářem

23)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2011 ze dne 10.5.2012

Pro posouzení předpokladu minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ by ovšem bylo možno zohlednit přínos z dlužníkova podnikání jen co reálných doložených pravidelných výdělků, jichž při tomto podnikání dosahuje, a jež v případě splátkového kalendáře musejí být pro jeho plnění také použity.

24)

Usnesení Vrchního soudu v Praze čj. KSPL 20 INS 3876/2010 1 VSPH 175/2012-B-30 ze dne 28. února 2012

Pokud jde o tzv. hyperochu (tj. sumu vrácenou dlužníkovi z výtěžku soudní dražby po úhradě dluhu a ostatních nákladů), nejde svojí povahou o nic jiného, než o přebytek výtěžku zpeněžení, na nějž zajištěný věřitel nárok nemá, stejně jako na něj nemají nárok ani ostatní nezajištění věřitelé, jejichž pohledávky se uspokojují v oddlužení plněním splátkového kalendáře jen z dlužníkových budoucích příjmů.

25)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 93 INS 19653/2011, 1 VSPH 241/2013-B-50 ze dne 18. března 2013

Pokud by dlužník získal příjem, který nemá charakter mzdy nebo příjmu, který mzdu nahrazuje (např. úhrada pohledávky z titulu dříve uzavřené kupní smlouvy nebo úhrady pohledávek z dříve prováděné podnikatelské činnosti, popř. příjmy z autorských práv), i tyto musí použít na úhradu závazků. Rozsah částky, kterou z těchto příjmů musí použít na splátky, však již nebude podléhat pravidlům pro výpočet exekučních srážek ze mzdy.

Dlužník je povinen všechny mimořádné příjmy a aktiva získaná darem nebo z dědictví použít na mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře. Půjde zejména o dary zákonem výslovně uvedené nebo majetek z dědictví, ale i veškeré jiné mimořádně získané hodnoty a příjmy, např. výhry ze soutěží nebo loterií, příjmy z prodeje svého majetku.

Odvolací soud má za to, že daňové zvýhodnění, byť se v odborné literatuře hovoří o daňovém zvýhodnění „na dítě“, nelze považovat za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek (daňový poplatník-dlužník vyživuje dítě) optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Ostatně, § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. hovoří o nároku poplatníka na daňové zvýhodnění na dítě, nikoli o nároku dítěte na daňové zvýhodnění, dítě není tím, koho by zákon daňově zvýhodnil, je toliko „právním důvodem“ pro takové zvýhodnění. Proto, mimo jiné, lze s ohledem na absenci konkrétního zákonného ustanovení považovat daňový bonus za mimořádné plnění určené daňovému subjektu-dlužníku, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení.

26)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.11.2013, sp.zn. KSHK 41 INS 5343/2010,3 VSPH 829/2013-B-63

I inkasované pojistné plnění představující jednorázové odškodnění za smrt matky dlužníka způsobené dopravní nehodou je mimořádným příjmem ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b) IZ. O tom, aby tento příjem použil k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře, rozhodne insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti.

Nižší splátky

27)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2013, sp.zn. 2 VSOL 218/2013-B-10

Při rozhodování o změně rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud hodnotí, zda došlo ke změně okolností uvedených v § 407 odst. 3 IZ. Ustanovení § 398 odst. 4 IZ se při tomto rozhodnutí neaplikuje ani v případě, že dlužník sám požádal po pravomocném schválení oddlužení o snížení splátek.

Skutečnost, že dlužník je schopen svým nezajištěným věřitelům zaplatit 100% jejich pohledávek před uplynutím doby pěti let není sama o sobě důvodem k tomu, aby v rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenční soud stanovil dlužníku jinou výši měsíčních splátek, než dle ustanovení § 398 odst. 3 věty první IZ.

28)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 53/2012, ze dne 24. 7. 2014

Úprava obsažená v § 398 odst. 4 insolvenčního zákona je výjimkou z pravidla zakotveného v § 398 odst. 3 větě první insolvenčního zákona. Ustanovení o výjimce přitom nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována.

I když lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které podle včasné dlužníkovy nabídky (§ 398 odst. 4 věta první a poslední insolvenčního zákona) obdrží při oddlužení nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli (§ 398 odst. 4 věta druhá insolvenčního zákona), není insolvenční soud povinen rozhodnout o dlužníkově žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek (o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek) podle této žádosti (návrhu) [není vázán dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek].

Pro účely posouzení, zda a v jakém rozsahu stanoví insolvenční soud dlužníku nižší než zákonem určené měsíční splátky, jsou rozhodné následující skutečnosti (kriteria):

1. Dostatečnost dlužníkovy nabídky se zřetelem k zákonem předepsané 50% hranici, případně též se zřetelem k dohodám dlužníka s věřiteli o jiné výši plnění.

2. Důvody, které vedly k dlužníkovu úpadku.

3. Celková výše dlužníkových závazků.

4. Dosavadní a očekávaná výše dlužníkových příjmů.

5. Opatření, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků.

6. Doporučení věřitelů.

Ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují.

Žádá-li dlužník ve smyslu ustanovení § 391 odst. 2 insolvenčního zákona a § 398 odst. 4 insolvenčního zákona pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, insolvenční soud žádosti nevyhoví, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem nelze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek. „Výjimku z výjimky“ zakotvené v § 398 odst. 4 insolvenčního zákona co do nejnižší hodnoty plnění při snížených měsíčních splátkách povolit nelze.

29)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 23837/20112 VSPH 796/2012 ze dne 25.6. 2012

Pro potřeby dalšího řízení považoval odvolací soud za nutné dodat, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není nezměnitelné, je vydáváno s klauzulí změněných poměrů (rebus sic stantibus). Jakkoli je dlužníkova žádost o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek zjevně opožděná, a tudíž ji není možno projednat a rozhodnout o ní zákonem předpokládaným způsobem, není zcela vyloučeno, aby i v této fázi řízení bylo jeho žádosti o nižší splátky vyhověno. To však jedině za předpokladu, že jím navržená nižší splátka (při zohlednění úhrady přednostních pohledávek) umožní uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 50 %. Splněn musí být též předpoklad, že tito věřitelé (písemně nebo na své schůzi) vysloví s navrženou nižší splátkou souhlas (popř. budou souhlasit alespoň někteří z nich, a nižší splátka se tak bude týkat jen uspokojení jejich pohledávek, obdobně jako při souhlasu s nižším plněním dle ust. § 392 odst. 1 písm. c) IZ) a že ani insolvenční soud neshledá důvody, které by změně usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem, spočívající ve stanovení nižší splátky, bránily. To při vědomí zásad insolvenčního řízení (viz ust. § 5 IZ) a toho, že ani pro věřitele není žádoucí, aby se dlužník v důsledku placení zákonných splátek přesahujících celkové 50% uspokojení pohledávek pojatých do oddlužení (v daném případě plní dlužník podle zprávy insolvenčního správce ze dne 7.6.2012 (č.l. B-19) splátkový kalendář a prvními dvěma splátkami uhradil 7,67 % pohledávek nezajištěných věřitelů) ocitl v kritické sociální situaci a dokonce byl ohrožen další výkon jeho zaměstnání, které je zdrojem splácení pohledávek jeho věřitelů.

Způsob plnění oddlužení:

30)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.9.2011, sp.zn. KSUL 46 INS 2320/2011, 3 VSPH 638/2011(vztahuje se k insolvenčnímu zákonu ve znění do 31.12.2013)

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře není ponecháno dlužníkovi na výběr, jakou částku bude věřitelům (včetně těch, kterým svědčí pohledávka s právem na přednostní uspokojení dle § 168 nebo 169 IZ) splácet a jakou částku si ponechá pro vlastní potřebu. Je tak vyloučeno, že by dlužník platil výživné určené mu soudem mimo insolvenční řízení.

Běžné i dlužné výživné (bez ohledu na to, zda je již pro ně nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce) jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ, které i v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře mají (stejně jako nároky insolvenčního správce) právo na přednostní uspokojení. K němu slouží zákonná splátka vymezená v § 398 odst. 3 IZ, již je zaměstnavatel dlužníka povinen insolvenčnímu správci k plnění splátkového kalendáře poukazovat. Protože dlužník v průběhu oddlužení splátkovým kalendářem smí s příjmy nabytými po jeho schválení nakládat (prostřednictvím insolvenčního správce) jen způsobem uvedeným v rozhodnutí, jímž bylo toto oddlužení schváleno (§ 409 odst. 2 IZ), k uspokojení pohledávky výživného ze zákonné splátky může dojít jen za předpokladu, že byla do splátkového kalendáře (jako pohledávka přednostně uspokojovaná ze splátek) insolvenčním soudem pojata.

Z uvedeného vyplývá, že má-li dlužník zákonnou vyživovací povinnost, jíž neodpovídá jeho platební povinnost stanovená soudem (tj. nebyla určena částka měsíčního výživného, již má dlužník ve prospěch vyživované osoby poskytovat), plátce dlužníkova příjmu tuto vyživovací povinnost při výpočtu postižitelné části dlužníkova příjmu (zákonné měsíční srážky) dle § 398 odst. 3 IZ zohlední příslušným zvýšením nezabavitelné částky (podle vl. nař. 595/2006 Sb.).

Takto plátce nepostupuje, bylo-li placení výživného dlužníku soudem určeno. Pak se dlužníkova vyživovací povinnost vůči dané osobě při výpočtu zákonné srážky nijak neprojeví s tím, že soudem určené běžné výživné (popř. i dluh na tomto výživném) je - jako pohledávka za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) InsZ - pojata do schváleného splátkového kalendáře co pohledávka s právem na úplné přednostní uspokojení před pohledávkami ostatních věřitelů (§ 169 odst. 2 InsZ). Pak soud koncipuje usnesení o schválení oddlužení ve formě splátkového kalendáře takto: plátci dlužníkova příjmu uloží zasílat příslušnou měsíční srážku (splátku) přímo k rukám správce, který ji rozdělí mezi věřitele způsobem určeným v usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem tak, že nejprve splátku použije k úplnému uspokojení soudem označených přednostních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou, a to typicky nejprve svých vlastních nároků představovaných měsíční zálohou na odměnu a paušální náhradou hotových výdajů (a to vč. DPH, je-li správce plátcem této daně), a poté označených nároků na soudem určené výživné (běžné měsíční výživné či dlužné výživné). Zbytek zákonné srážky (splátky) správce rozdělí mezi nezajištěné věřitele ve stanovených poměrech. Zákonná úprava předpokládá, že v případě vyhovění žádosti dlužníka o stanovení nižší než zákonem stanovené měsíční splátky insolvenční soud svůj závěr vyjádří v rozhodnutí tak, že plátci dlužníkova příjmu uloží provádět (a správci poukazovat) z tohoto příjmu srážky v zákonné výši s tím, že tyto srážky nesmí přesáhnout částku (splátku) soudem zde uvedenou.

Rozhodnutí podle § 406 IZ o schválení oddlužení a o určení částky, kterou má dlužník platit svým věřitelům, je typickým rozhodnutím, které se vydává za předpokladu, že jeho účinky trvají, jestliže nedojde k podstatné změně poměrů, z nichž soud vycházel v době rozhodování. Jestliže tedy např. dojde k zásadní změně ve skutečnostech, jež se vztahují k vyživovací povinnosti dlužníka k nezletilým dětem (např. bude-li posléze soudem rozhodnuto o dlužníkově povinnosti placení měsíčního výživného), popřípadě dojde-li ke změně v jiné srovnatelně významné skutečnosti, jež je pro rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře podstatná a musí v něm být odpovídajícím způsobem vyjádřena, soud takové zjištění ve smyslu § 407 odst. 3 IZ projeví příslušnou změnou tohoto usnesení.

31)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2010, sp.zn. KSUL 70 INS 355/2010, 3 VSPH 980/2010-B

32)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9.2013, sp.zn. MSPH 60 INS 14961/2012, 3 VSPH 25/2013-B-34

I v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře platí, že nařizuje-li soud provádění srážek ze mzdy (či jiného příjmu uvedeného v § 299 OSŘ) několika plátcům mzdy (jiného příjmu), určí jim jednotlivě, jakou část nezabavitelné částky nemají srážet. Při souběhu postižitelných příjmů dlužníka od všech plátců se tyto příjmy (jak pro účely výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy či jiných příjmů a shodně i pro plnění splátkového kalendáře) při provádění zákonných srážek sčítají. Tím pádem základní částka, která nesmí být sražena, může být dlužníku ponechána jen jednou, i když pobírá mzdu (jiný postižitelný příjem) od více plátců; všechny mzdy (příjmy) dlužníka musí tvořit jeden celek. Kdyby příjem povinného nedosahoval u některého plátce mzdy ani uvedené části nezabavitelné částky, je plátce mzdy (jiného příjmu) povinen oznámit to soudu. Soud pak znovu určí, jakou část nezabavitelné částky má každý plátce mzdy (příjmu) srážet. Soud může též určit, zejména jsou-li prováděny srážky již jen pro běžné výživné, aby je prováděl pouze některý z plátců mzdy a aby ostatní v provádění srážek zatím nepokračovali.

33)

Usnesení Vrchního soudu v Praze bez dne 15. prosince 2015 sp.zn. sp.zn. KSPL 65 INS 5439/2015, 3 VSPH 1442/2015

Odvolací soud tak dovodil, že vzhledem k uložení povinností podle bodu VI. výroku, správci svědčí subjektivní legitimace k podání odvolání proti rozhodnutí soudu ( v bodě IV. Výroku soud uložil plátcům příjmu, aby po doručení usnesení bez ohledu na jeho právní moci zasílali celý příjem náležející dlužnici k rukám Správce na účet majetkové podstaty a uložil Správci, aby z příjmů dlužnice vypočetl jeho nezabavitelnou částku, tuto ji neprodleně vyplatil a ze zbylé částky si ponechal zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů, uhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a zbývající částku vyplatil nezajištěným věřitelům).

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Podle § 398 odst. 3 InsZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Podle § 406 odst. 3 InsZ v rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud mimo jiné přikáže plátci mzdy dlužníka, nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy dlužníka (povinného), aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácet sražené částky dlužníku.

Podle § 297 odst. 1 o.s.ř. pobírá-li povinný mzdu od několika plátců mzdy, vztahuje se nařízení výkonu rozhodnutí na všechny jeho mzdy.

Podle § 298 o.s.ř. nařizuje-li soud provádění srážek ze mzdy několika plátcům mzdy, určí jim jednotlivě, jakou část nezabavitelné částky nemají srážet. Když příjem povinného nedosahoval u některého plátce mzdy ani uvedené části nezabavitelné částky, je plátce mzdy povinen oznámit to soudu. Soud pak znovu určí, jakou část nezabavitelné částky má každý plátce mzdy srážet (odst. 1). Provádí-li srážky několik plátců mzdy zároveň zašlou srážky vždy soudu. Soud prověří, zda celkově sražená částka nepřevyšuje pohledávku oprávněného. Nepřevyšuje-li ji, vyplatí celou sráženou částku oprávněnému. Převyšuje-li ji, vyplatí ze sražené částky oprávněnému jen tolik, kolik odpovídá jeho pohledávce, a zbytek vrátí povinnému (odst. 2).

Odvolací soud považuje v bodu VI. výroku napadené usnesení za nepřezkoumatelné, neboť insolvenční soud neodůvodnil, z jakého důvodu uložil jednak plátcům dlužničiných příjmů v celém rozsahu je zasílat na účet majetkové podstaty, jednak Správci povinnost ze zaslaných příjmů vypočítat nezabavitelnou částku a tu vyplatit dlužnici.

Při souběhu postižitelných příjmů dlužníka od všech plátců se tyto příjmy (jak pro účely výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy či jiných příjmů a shodně i pro plnění splátkového kalendáře) při provádění zákonných srážek sčítají. Tím pádem základní částka, která nesmí být sražena, může být dlužníku ponechána jen jednou, i když pobírá mzdu (jiný postižitelný příjem) od více plátců; všechny mzdy (příjmy) dlužníka musí tvořit jeden celek.

Z postupu insolvenčního soudu je zřejmé, že se zbavil povinnosti, jež mu ukládá § 298 odst. 1 InsZ, neboť je na soudu, aby určil, jakou část nezabavitelné částky má každý plátce příjmu srážet a určení nezabavitelné částky, kterou nelze dlužnici srážet uložit Správci. Bude tedy na insolvenčním soudu, aby své rozhodnutí pod bodem VI. výroku přehodnotil způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům na provádění srážek při souběhu příjmů dvou a více plátců.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud znovu rozhodne o schválení oddlužení dlužnice a rámci usnesení určí výši nezabavitelné částky jednotlivým dlužničiným plátců příjmu, jež by dlužnici měla být těmito plátci vyplacena.

Přezkum v oddlužení :

34)

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013

Tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru nebo smlouvu o půjčce, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči (obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka.

Postavení zajištěných věřitelů:

35)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.10.2014 sp.zn. 76 ICm 1915/2013, 104 VSPH 126/2014, (KSLB 82 INS 16257/2012)

Z dikce ustanovení § 166 IZ vyplývá, že zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají.

Podle ustanovení § 174 odst. 3 IZ jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Je tedy zřejmé, že je zcela na volbě věřitele, zda svoji zajištěnou pohledávku uplatní v insolvenčním řízení jako zajištěnou pohledávku, či nikoliv. Neuplatní-li zajištění způsobem uvedeným ve výše citovaných ustanoveních, nelze takovou pohledávku přezkoumat jako zajištěnou. Nejedná se o vadu či neúplnost přihlášky, nepřichází proto v úvahu ani postup dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona výzvou insolvenčního správce vůči věřiteli, aby opravil nebo doplnil přihlášku pohledávky. Obecně vzato není žádný věřitel povinen uplatňovat vůči dlužníku zajištění své pohledávky a je zcela na jeho rozhodnutí, jakým způsobem bude nárok uplatňovat. Ostatně v insolvenčním řízení se uplatní ustanovení § 174 odst. 3 IZ, které výslovně tuto možnost připouští a stanoví, že nepřihlásí-li věřitel pohledávku jako zajištěnou, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Z uvedených důvodů se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že bylo povinností žalobce přihlásit pohledávku P2/2 jako zajištěnou shodně, jako byla přihlášena pohledávka P2/1 vycházející ze shodného smluvního vztahu a smluvního zajištění pohledávek. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že nelze v insolvenčním řízení přihlásit pohledávku zčásti jako zajištěnou a zčásti jako nezajištěnou pokud věřitel dospěje k závěru, že zástava má nižší hodnotu, než celá zajištěná pohledávka. Je na místě zopakovat, že je zcela na vůli věřitele, jakým způsobem pohledávku přihlásí.

36)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.7.2015 sp.zn. KSHK 42 INS 295595/2013, 2 VSPH 405/2014-P4-9

Závěrem pak odvolací soud podotýká, že se v otázce (dodatečného) dělení (jediné) přihlášené pohledávky na část zajištěnou a část nezajištěnou tak, aby mohla být v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojena jak ze zpeněžení předmětu zajištění, tak v rámci splátek, s náhledem odvolatelky (byť odůvodněným odkazem na názor jiného senátu zdejšího soudu) neztotožňuje; je-li totiž zajišťovacím instrumentem zajištěna celá přihlášená pohledávka, nelze ji toliko „procesním způsobem“ rozdělit (dodatečně) na část zajištěnou a nezajištěnou (a obejít tím pravidlo stanovené v ust. § 398 odst. 3 IZ, dle něhož se zajištění věřitelé uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění), neboť takový stav by neodpovídal hmotnému právu (na rozdíl např. od situace, kdy část pohledávky, jež byla postoupena jinému věřiteli, byla - na rozdíl od pohledávky postupitele - přihlášena jako nezajištěná). Ust. § 167 odst. 3 IZ, jehož se odvolatelka dovolávala, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť ta část pohledávky, jež by se dle uvedeného ustanovení považovala za nezajištěnou, nemůže být (na rozdíl od uspokojení v konkursu) s ohledem na znění ust. 398 odst. 3 věty poslední před středníkem IZ uspokojena jinak, než způsobem tam stanoveným (tedy nikoli splátkovým kalendářem).

37)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.6.2015 sp.zn. 3 VSOL 319/2015-B-12, KSOS 31 INS 16848/2014

Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. účinnou od 31.3.2011 bylo ustanovení § 192 IZ novelizováno tak, že na rozdíl od předcházející právní úpravy do skončení přezkumného jednání může věřitel, pokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit pouze výši přihlašované pohledávky, a nikoliv tedy již důvod či pořadí pohledávky tak, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě. Závěry formulované ve shora citovaném rozhodnutí R 54/2012 jsou po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb. aplikovatelné tak, že případné změny pořadí přihlášené pohledávky lze činit pouze do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2015).

V předmětné věci lhůta pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení uplynula dne 25.9.2014. Pokud věřitel disponoval pořadím přihlášené pohledávky tak, že podáním ze dne 14.11.2014 vzal zpět uplatněné zajištění pohledávky, pak i kdyby toto právo na přednostní uspokojení ze zajištění vzal zpět ještě před přezkumným jednáním (změnil tedy pořadí přihlášené pohledávky tak, že se domáhá uspokojení své přihlášené pohledávky jako nezajištěné), nebylo by možno k tomuto úkonu věřitele přihlédnout, protože tak bylo učiněno až poté, co uplynula procesní propadná lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení a tím také možnost pro věřitele disponovat s případným pořadím přihlášených pohledávek. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, jestliže věřitele nezařadil do splátkového kalendáře v usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem, protože věřitel změnil svou pohledávku ze zajištěné na pohledávku nezajištěnou až po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Insolvenční správkyně pak postupovala správně, pokud přihlášku pohledávky na přezkumném jednání přezkoumala jako zajištěnou a jako zjištěnou ji také zjistila a tím určila k uspokojení ze zajištění mimo pořad splátkového kalendáře. To, že věřitel později disponoval s uplatněným zajištěním pohledávky tak, že ho vzal zpět, nemůže být důvodem pro to, aby byl zařazen dodatečně do splátkového kalendáře jako věřitel s nezajištěnou pohledávkou, protože s uplatněným zajištěním disponoval po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a poté, co jeho pohledávka byla zjištěna jako zajištěná. K námitce odvolatele, že v současně době se ocitl ve stavu, jako kdyby vzal svou přihlášku pohledávky zpět zcela, popřípadě jako kdyby svou přihlášku do insolvenčního řízení vůbec nepodal, odvolací soud uvádí, že do takového postavení se dostal sám v důsledku svých úkonů, nikoliv v důsledku postupu insolvenčního soudu. Je zcela věcí věřitele, zda svou přihlášku přihlásí do insolvenčního řízení jako zajištěnou či jako nezajištěnou, a pokud se rozhodne věřitel disponovat s uplatněným pořadím pohledávky, je třeba, aby tak učinil včas ve stanovené lhůtě; v opačném případě si musí nést sám důsledky svých nesprávných úkonů.

38)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 29 INS 12814/2013

2 VSOL 959/2013-P8-6 ze dne 6.12.2013

„Soud bere na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky č. P8 věřitele XXXX co do zajištění majetkem dlužníka a v tomto rozsahu se k zajištění pohledávky věřitele č. 8 nepřihlíží“

Z odůvodnění :

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyhodnotil podání věřitele ze dne 13.9.2013 podle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí přihlášené pohledávky, a to co do pořadí představující zajištění pohledávky majetkem ve vlastnictví dlužníka (zástavním právem exekutorským na nemovitostech dlužníka). Z tohoto důvodu není podání věřitele nepřípustnou změnou přihlášky pohledávky (§ 192 odst. 4 IZ), jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně. Lze přisvědčit odvolateli, že dispozitivní úkon (zpětvzetí přihlášky, případně její částečné zpětvzetí) může věřitel učinit kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Toto výslovně plyne z dikce ustanovení § 184 IZ. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že věřitel může vzít zpět přihlášenou pohledávku i co do pořadí (zajištění). Nutno však zdůraznit, že toto zpětvzetí přihlášky může věřitel učinit nejpozději do doby zjištění jeho pohledávky (§ 201 IZ).

V přezkoumávané věci věřitel vzal částečně zpět přihlášku pohledávky co do pořadí (zajištění majetkem dlužníka) dříve, než se konalo přezkumné jednání a jeho pohledávka tedy dosud nebyla zjištěna. Z tohoto důvodu je nutné k dispozitivnímu úkonu věřitele přihlédnout a rozhodnout o něm podle ustanovení § 184 (za použití ustanovení § 187 IZ) tak, že insolvenční soud vezme na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky co do pořadí – zajištění majetkem dlužníka s tím, že v tomto rozsahu se k zajištění přihlášené pohledávky nepřihlíží.

39)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 45 INS 1677/2012, 3 VSPH 154/2013-B ze dne 2. dubna 2013.

Pokud věřitel v insolvenčním řízení právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění včas uplatní , pak s ním bude (ohledně pohledávky s uplatněným zajištěním) zacházeno jako se zajištěným věřitelem (§ 2 písm. g/ a § 167 IZ), který má v oddlužení právo na uspokojení jedině z výtěžku zpeněžení zajištění (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 25 INS 159/2012, 3 VSPH 1127/2012-B ze dne 22.10.2012). Věřitel, který se přihlásil jako věřitel zajištěný, nemůže být v rámci oddlužení uspokojován jako věřitel s nezajištěnou pohledávkou ani kdyby se později uplatněného práva na upokojení ze zajištění vzdal, nebo kdyby toto jeho právo nebylo zjištěno.

40)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.7.2014, sp.zn. 1 VSPH 1304/2014

Právo domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku majetku sloužícího k jejímu zajištění zůstává zachováno též zajištěnému věřiteli, který sice požádal o zpeněžení tohoto majetku po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, avšak v insolvenčním řízení k takovému zpeněžení z nejrůznějších důvodů nedošlo.

Neplnění oddlužení a nové dluhy

41)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2010, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B

Zjistí-li insolvenční soud již v průběhu oddlužení prováděného formou splátkového kalendáře, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů), rozhodne dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ – po projednání věci podle odstavce 3 tohoto ustanovení – o zrušení schváleného oddlužení. Důvod k takovému rozhodnutí zakládá - i bez výslovné úpravy v § 418 IZ – rovněž zjištění okolností svědčících o nepoctivém jednání dlužníka, které jeho návrh na oddlužení provázelo a které poškodilo nebo bylo sto poškodit práva jeho věřitelů.

Důvodem pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ nemůže být bez dalšího momentální zhoršení příjmové situace dlužníka, jež mu v daném okamžiku neumožňuje poskytovat věřitelům pojatým do splátkového kalendáře plnění v rozsahu potřebném pro jeho celkové řádné splnění. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení objektivně vzato nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten současný nepříznivý vývoj procesu oddlužení zvrátit, anebo kdy se mu ani v rozumném časovém horizontu nepodařilo dosáhnout potřebných lepších výdělků či dalších příjmů, jež předpokládal, a není reálná naděje na změnu. K projednání těchto podstatných okolností věci slouží jednání předepsané v § 418 odst. 3 IZ.

42)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.2010, sp. zn. KSPH 55 INS 1199/2009, 3 VSPH 607/2010-B

Ztratí-li dlužník zaměstnání, nelze to pokládat za důvod pro osvobození od placení pohledávek, ani to neznamená, že by dlužník byl zbaven povinnosti dostát svým závazkům. Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen v případě, že je nezaměstnaný, usilovat o získání příjmu. Jestliže na trhu práce vytvářeném pro osoby v evidenci nezaměstnaných není k dispozici práce odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci, pak dlužník nesmí odmítnout jakoukoliv práci, kterou bude schopen vykonávat. Kdyby tak učinil, nemůže to mít jiný následek, než ten, že ztratí ekonomické výhody spojené s oddlužením a jeho úpadek bude řešen konkursem. Buď tedy dlužník nepříznivou situaci překoná a bude nadále platit na úhradu pohledávek věřitelů, anebo se současná dlužníkova přechodná situace přemění ve stav setrvalý, což nemůže být důvodem k jinému postupu než k rozhodnutí podle § 418 odst. 1 písm. a) nebo b) IZ.

43)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2013, sp.zn. KSUL 71 INS 15708/2011, 3 VSPH 1687/2013-B-41(vztahuje se k insolvenčnímu zákonu ve znění do 31.12.2013)

I když jsou dlužník a dlužnice (dosud) manželé, nelze dlužnici spravedlivě nutit, aby nadále sdílela s manželem společné insolvenční řízení, v němž se manžel plnění schváleného oddlužení splátkovým kalendářem odmítá účastnit. Není důvodu odpírat dlužnici pokračování jejího oddlužení v samostatném insolvenční řízení, ve kterém může být zdárně dokončeno (splněno).

Lze proto dovodit, že ve smyslu § 112 odst. 2 OSŘ odpadly důvody, pro které byly insolvenční věci dlužnice a dlužníka spojeny ke společnému projednání, a že je tudíž namístě vyloučit insolvenční věc dlužnice k samostatnému řízení. V něm pak dlužnice - při odpovídající změně usnesení o schválení společného oddlužení obou dlužníků – bude moci ve svém vlastním oddlužení plněním splátkového kalendáře (pro pohledávky vůči ní přihlášené) pokračovat. Naopak v samostatném insolvenčním řízení dlužníka zjevně budou naplněny důvody ke zrušení jeho schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a) a b) IZ se současným prohlášením konkursu na jeho majetek.

44)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 41 INS 14739/2010, 3 VSPH 574/2011-B ze dne 9. 9. 2011 (citace z odůvodnění):

Za situace, kdy dosud nedošlo k rozhodnutí o způsobu oddlužení kdy jeden z účastníků společného insolvenčního řízení v jeho průběhu zemřel a ztratil tak způsobilost být jeho účastníkem (§ 107 odst. 1 a 3 OSŘ.), neměl soud prvního stupně činit jiné úkony, než kterými by na tuto nastalou překážku dalšího postupu řízení odpovídajícím procesním způsobem reagoval. Jelikož povaha insolvenčního řízení, jehož předmětem je dle § 1 IZ řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů, vylučuje, aby bylo v insolvenčním řízení zemřelého dlužníka pokračováno s jeho univerzálním právním nástupcem – dědicem dle § 107 odst. 3 OSŘ., bylo nutné, aby soud nejprve ze společného řízení insolvenční věc dlužnice vyloučil k samostatnému řízení, a poté aby insolvenční řízení ve věci zemřelého dlužníka podle § 107 odst. 5 OSŘ zastavil. To s tím, že v insolvenčním řízení dlužnice (jež dle § 84 IZ nelze přerušit) bude možno pokračovat až poté, co bude ukončeno dědické řízení jejího zemřelého manžela, v jehož rámci bude vypořádáno i společné jmění manželů, které úmrtím manžela zaniklo. Teprve výsledky tohoto dědického řízení určí stávající rozsah majetku dlužnice a jejích závazků (jejich případné změny nastalé ke dni úmrtí manžela, k němuž došlo ještě před přezkumným jednáním a schůzí věřitelů). Až na podkladě těchto zjištění bude možno (po novém přezkumu a schůzi věřitelů) rozhodnout o tom, zda oddlužení dlužnice lze schválit (a v jaké formě) či nikoli.

45)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 52 INS 4551/2013, 2 VSPH 873/2014-B ze dne 30. 9. 2014 (citace z odůvodnění):

„Odvolací soud v první řadě konstatuje, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud v situaci, kdy dlužníci (manželé), jejichž majetek a závazky náležely (zcela nebo zčásti) do SJM, v režimu IZ ve znění účinném do 31. 12. 2013 podali (museli podat) každý zvlášť insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (jako tomu bylo v tomto případě), tyto samostatné insolvenční věci spojil ke společnému řízení podle ust. § 112 odst. 1 OSŘ, jež se podle ust. § 7 IZ pro insolvenční řízení (při absenci odlišné zvláštní úpravy IZ) použilo přiměřeně.

Insolvenční soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou prezentovanou např. usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B ze dne 19. 4. 2011 i potud, že o návrzích obou dlužníků - manželů společně rozhodl, tedy zjistil jejich (společný) úpadek, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil jediného insolvenčního správce, uskutečnil společné přezkoumání všech přihlášených pohledávek za dlužníky, projednal podmínky schválení jejich oddlužení, včetně formy jeho provedení a schválil společné oddlužení těchto dlužníků formou splátkového kalendáře, do něhož zahrnul (rozlišil) jak skupinu individuálních závazků dlužnice, vůči níž přihlásilo 9 věřitelů 10 pohledávek v celkové výši 277.029,81 Kč, tak skupinu individuálních závazků dlužníka, vůči němuž přihlásilo 11 věřitelů odvolatelku nevyjímaje 12 pohledávek v celkové výši 776.676,85 Kč.

Soud prvního stupně postupoval (procesně) správně i v tom, že v situaci, kdy dlužník zemřel, a ztratil tak způsobilost být účastníkem společného insolvenčního řízení (společného splátkového kalendáře), vyloučil jeho věc k samostatnému řízení, jež posléze zastavil. Insolvenčnímu soudu nelze vytknout žádné pochybení ani v tom, že v situaci, kdy výsledky přezkumného jednání určily rozsah závazků dlužnice a kdy jsou její příjmy sestávající z její mzdy dostatečné pro to, aby je ve splátkovém kalendáři uhradila v zákonem stanoveném minimálně 30% rozsahu, změnil usnesení o schválení společného oddlužení dlužníků formou splátkového kalendáře tak, že rozhodl o schválení (pokračování) oddlužení dlužnice s tím, že do splátkového kalendáře zahrnul jen skupinu individuálních závazků dlužnice, mezi nimiž individuální závazek dlužníka sjednaný s odvolatelkou nefiguroval.

Jinými slovy, odvolací soud je na rozdíl od odvolatelky toho názoru, že její pohledávku vůči dlužníkovi, která byla v Usnesení o schválení společného oddlužení správně zahrnuta do společného splátkového kalendáře a byla uspokojitelná společnou ekonomickou nabídkou obou dlužníků ze SJM, nebylo lze – v situaci, kdy v důsledku úmrtí dlužníka a zániku SJM již není uspokojitelná společnou nabídkou obou dlužníků, ale jen individuální nabídkou dlužnice sestávající z její mzdy, jež po úmrtí dlužníka do SJM nenáleží – zahrnout do splátkového kalendáře dlužnice.

46)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 60 INS 4330/2014, 3 VSPH 668/2014-A-22 ze dne 31. července 2014,

„Institut společného oddlužení manželů je totiž postaven na konceptu právní fikce jediného dlužníka; podáním společného návrhu se oba manželé hlásí ke svému úpadku (jakožto společnému), a dávají tím najevo, že hodlají úpadek řešit společnými silami (nabídkou) zákonem předpokládaným způsobem (v intencích § 394a IZ a se svým nerozlučným společenstvím). Tomu odpovídá i požadavek daný ustanovením § 394a odst. 2 IZ, aby dlužníci výslovně prohlásili, že veškerý jejich majetek, a to i majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z nich (z hlediska hmotného práva), byl pro účely oddlužení považován za majetek
ve společném jmění manželů“.

47)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 36 INS V7687/2014, 3 VSPH 821/2014-A, ze dne 9.7.2014:

Je třeba mít na zřeteli, že společný návrh manželů dle § 394a IZ představuje tzv. nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř., v němž účastníci mají taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu (v daném případě navrhovatelé – dlužníci). Proto nelze připustit, aby v případě vyhovění odvolání dlužníka b) ve věci A), bylo v řízení s tímto účastníkem pokračováno a byl event. zjištěn jeho úpadek, a současně probíhalo toto řízení se stejným účastníkem – dlužníkem b), u něhož by mohlo být rozhodnuto zcela opačně, anebo shodně, a tedy opakovaně, jako v řízení A).“

48)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, sp.zn.KSPH 42 INS 20933/2012, 4 VSPH 1347/2015-B-38

Je-li ohledně každého z dlužníků – manželů nebo bývalých manželů, schváleno samostatné oddlužení, v němž má být zpeněžen také majetek patřící do jejich zaniklého a dosud nevypořádaného SJM, je třeba před jeho zpeněžením provést jeho vypořádání obdobně postupem podle § 270 až § 273 IZ; ustanovení § 274 IZ přitom použít nelze.

49)

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7. 2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006, R 69/2009 Do konkursní podstaty náleží bez dalšího i majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu ve formě bezpodílového spoluvlastnictví. Správce konkursní podstaty je tedy povinen zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty všechny věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s poznámkou, že dosud neproběhlo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Dokud není vypořádáno majetkové společenství úpadce a jeho manžela, je správce konkursní podstaty omezen v nakládání s tímto majetkem ve stejném rozsahu, v jakém by se takové omezení týkalo (kdyby konkursu nebylo) úpadce.

Osvobození od dluhů

50)

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 3509/2010 ze dne 24. listopadu 2010

Výtah z odůvodnění

K tomu Nejvyšší soud dále dodává, že právě použitá terminologie („osvobození od placení pohledávek“ - rozuměj osvobození dlužníka) vybízí k závěru, že pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. Koncepce oddlužení nadto i při rozhodování o osvobození od placení pohledávek vychází z toho, že je na dlužníku, zda dobrodiní zákona dané úspěšně proběhnuvším oddlužením využije (zda o osvobození od placení pohledávek požádá), čemuž v duchu téže logiky odpovídá, že dlužníku, který se rozhodne pohledávky, od jejichž placení byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen, později uhradit dobrovolně, zůstane tato možnost zachována. Pohledávka v neuhrazeném rozsahu nezanikla, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace - srov. obdobně režim promlčených pohledávek ve smyslu § 100 odst. 1 věty třetí obč. zák. a režim pohledávek ze sázek a her ve smyslu § 845 odst. 1 obč. zák.). Ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. K tomu lze dodat, že takto nastavené účinky přiznaného osvobození jsou též ve shodě s úpravou obsaženou v ustanovení § 417 insolvenčního zákona, jež insolvenčnímu soudu dovoluje - za stanovených podmínek - přiznané osvobození dlužníku odejmout, aniž by bylo nutné řešit specifické důsledky, jež by odejmutí osvobození mělo na již „zaniklé“ neuhrazené části pohledávek (odejmutím osvobození se tak „pouze“ obnovuje soudní /či jiná/ vymahatelnost takových pohledávek).

Smysl posledně označeného ustanovení tkví v tom, že osvobození přiznané dlužníku insolvenčním soudem podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona ohledně placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení i ohledně placení pohledávek do oddlužení nezahrnutých (slovy § 414 odst. 3 insolvenčního zákona „Osvobození podle odstavců 1 a 2“) se vztahuje i na postižní práva ručitelů a jiných osob (např. zástavních dlužníků), vůči dlužníku. Jinak řečeno, dlužník je rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen též od placení pohledávek svým ručitelům a jiným osobám, které za něj plnily jeho věřitelům na pohledávky zahrnuté do oddlužení (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo na pohledávky označené v § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, do oddlužení nezahrnuté. Jinak by nemělo žádného smyslu vymezovat osoby označené v § 414 odst. 3 insolvenčního zákona jako ty, jež mají „právo postihu“ vůči „dlužníkovi“.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.

51)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 41 INS 6475/2011, 1 VSPH 661/2014-B-59 ze dne 7. srpna 2014

V řízení totiž nebylo zjištěno, že by dlužník a dlužnice nesplnili povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, což by vedlo insolvenční soud k vydání rozhodnutí o zrušení oddlužení dle ust. § 418 insolvenčního zákona, naopak bylo prokázáno, že majetková podstaty dlužníků byla v celém rozsahu zpeněžena a výtěžek zpeněžení byl vydán zajištěnému věřiteli, což vedlo insolvenční soud k tomu, že za této situace vzal splnění oddlužení na vědomí. Na tomto závěru nemůže podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že pohledávka odvolatele na rozdíl od zajištěného věřitele nebyla v zákonem požadovaném rozsahu v oddlužení uspokojena. Je tomu tak proto, že bylo schváleno oddlužení dlužníka a dlužnice zpeněžením majetkové podstaty. Proti uvedené formě oddlužení odvolatel nevznesl, a ani jiný nezajištěný věřitel, žádné námitky. Prostředky získané zpeněžením majetkové podstaty postačovaly pouze na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, z tohoto důvodu nemohly být uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů, tedy ani zjištěná nezajištěná pohledávka odvolatele.

Odvolatel rovněž nevznesl žádné námitky proti usnesení č.j. KSHK 41 INS 6475/2011-B-45 ze dne 28.11.2013 jimž soud prvního stupně vzal na vědomí splnění oddlužení. Jinými slovy odvolací argumentace odvolatele, postavená pouze na tom, že nezajištěná pohledávka odvolatele nebyla uhrazena z důvodu, že peněžní prostředky získané zpeněžením majetkové podstaty na její úhradu nepostačovaly, je neopodstatněná.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení (kterým byli dlužníci osvobození od dluhů) jako věcně správné potvrdil.

52)

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014

Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení.

Nároky insolvenčního správce v oddlužení

53)

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013

Je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s ustanovením § 6 vyhlášky č. 313/20007 Sb. nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení § 1 až § 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců.

54)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.12.2015, sp. zn. KSPH 39 INS 19062/2013, 4 VSPH 1139/2015

Insolvenční správce má právo na odměnu a na náhradu svých hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti se zpeněžením majetku uvedeného § 412 odst. 1 písm. b) IZ; tyto jeho nároky nejsou kryty paušálními částkami stanovenými v § 3 písm. b), c) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2013).

Výši odměny insolvenčního správce za jeho činnost v souvislosti se zpeněžením majetku uvedeného § 412 odst. 1 písm. b) IZ, jež nepředstavuje pravidelnou realizaci splátkového kalendáře, určí insolvenční soud podle § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2013).

Vyúčtovanou náhradu hotových výdajů spojených s touto činností přizná insolvenční soud insolvenčnímu správci v prokázané (důvodně vynaložené) výši, s limity uvedenými dle § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2013).

55)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, sp.zn. KSHK 41 INS 7259/2014, 3 VSPH 381/2015-B

Sporná je odpověď na otázku, zda limit 50.000,--Kč upravený v § 38 odst. 2 InsZ je absolutní, týkající se náhrady nejen odměny insolvenčního správce, nýbrž i DPH tam, kde je insolvenční správce jejím plátcem.

Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že výše uvedený limit ve smyslu § 38 odst. 1 InsZ se týká jen náhrady odměny insolvenčního správce a nezahrnuje DPH. Shodně se Správcem má za to, že nelze insolvenčního správce „trestat“ za to, že je plátcem DPH, neboť by byl znevýhodněn, a při odměně 45.000,--Kč by při výplatě z prostředků státu v limitu 50.000,--Kč fakticky obdržel odměnu pouze 41.322,--Kč oproti insolvenčnímu správci, který plátcem DPH není a kterému by proto byla vyplacena odměna z prostředků státu v přisouzené výši. Nelze přehlédnout ani správnou Správcovu argumentaci, že stát o vyplacenou DPH nepřijde, neboť mu tuto částku (9.450,--Kč) podle zvláštních předpisů vrátí.

Zajištění věřitelé

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 NSČR 16/2011-P8-23, KSPH 39 INS 4718/2009 ze dne 30.11.2011

Skutečnost, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona výslovně potvrzuje platnost v něm obsaženého pravidla pro soudcovské zástavní právo na nemovitostech, jehož výkon má být nařízen na základě návrhu (na nařízení výkonu rozhodnutí) podaného „po zahájení insolvenčního řízení“ (tedy ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona po dni, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh /jenž se může lišit ode dne, kdy ve smyslu § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení/), není sama o sobě (vzhledem k době vzniku soudcovského zástavního práva na nemovitostech plynoucí z § 160 odst. 1 obč. zák.) podkladem pro závěr, že příslušné pravidlo nedopadá do poměrů soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení.

Insolvenční zákon výslovně počítá s novým nabytím zajištění po zahájení insolvenčního řízení v souvislosti s uzavřením smluv o úvěrovém financování (§ 41 insolvenčního zákona), přičemž zmínka o soudcovském zástavním nemovitostech zřízeném na základě návrhu podaného „po“ zahájení insolvenčního řízení v § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, zjevně neměla za cíl vyloučit z účinků uvedeného ustanovení jen takto vzniklé soudcovské zástavní právo na nemovitostech. Smyslem této úpravy bylo především připomenout, že i takto vzniklé soudcovské zástavní nemovitostech může založit právo na uspokojení věřitele ze zajištění v insolvenční m řízení ve spojení s těmi ustanoveními insolvenčního zákona (§ 41), která nabytí nového zajištění po zahájení insolvenční ho řízení výslovně dovolují.

Soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1 obč. zák. završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

Lze tudíž uzavřít (v situaci, kdy nebylo ani tvrzeno, že by nemovitostech zřizované ve prospěch dovolatele v této věci patřilo k zajištění, s jehož vznikem počítá ustanovení § 41 insolvenčního zákona), že vzniku dovolatelova práva na uspokojení z označeného zajištění v insolvenčním řízení bránila již úprava obsažená v § 109 odst. 1 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona.

Jinak řečeno, na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 94 INS 6921/201, 3 VSPH 448/2014-P13 ze dne 30.7.2014,

Z uvedeného plyne, že přihláškou pohledávky P13-5 věřitel v insolvenčním řízení dlužníka uplatnil dle § 166 věty druhé pohledávku vůči třetí osobě IZ jako zajištěný věřitel (osobnímu dlužníku), již lze uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, který náleží (dle správcova dodatečného soupisu) do majetkové podstaty dlužníka. Jakkoli se tato povaha věřitelem uplatněného nároku ze samotného obsahu přihlášky zřetelně nepodávala a byla patrná teprve z jejích příloh, nelze takový nedostatek věřiteli spravedlivě vyčítat za situace,
kdy formulář přihlášky pohledávky zveřejněný ministerstvem spravedlnosti představuje, který je povinnou formu tohoto podání, nenabízí i takovou svoji vloženou stranu, jež by byla uzpůsobena uplatnění speciálního nároku zajištěného věřitele dle § 166 věty druhé IZ (tedy pohledávky vůči osobě odlišné od dlužníka, kterou lze v jeho dlužníkově insolvenčním řízení uspokojit jen ze zajištění majetkem náležejícím do majetkové podstaty). Věřitel pak pro tuto svoji přihlášku byl nucen použít jiný (nejblíže podobný) vložený list formuláře, tedy list určený dle § 166 věty první IZ k přihlášce pohledávky osobně směřující za dlužníkem, která je zajištěna majetkem náležejícím do podstaty

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9.2011, sp.zn. KSPH 37 INS 7184/2010, 2 VSPH 1024/2011-A-57

Po zahájení insolvenčního řízení je třeba považovat dosud nezpeněžený majetek dlužníka, který byl převeden na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, za majetek, který bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka majetkem náležejícím do majetkové podstaty. Věřitel je povinen strpět prodej zástavy insolvenčním správcem a uspokojení jeho pohledávky bude probíhat podle zásad zakotvených v § 299 odst. 1 IZ.

Věřitel se tak práva na uspokojení pohledávky ze zajištění může domáhat standardním přihlášením pohledávky jako pohledávky zajištěné dle § 166 IZ a jeho pohledávka bude přezkoumána postupem dle § 188 a § 190 a násl. IZ. Uspokojení jeho pohledávky mimo insolvenční řízení prodejem nemovitosti připustit nelze, neboť by to mělo za následek změnu rozsahu majetkové podstaty v neprospěch ostatních věřitelů, přičemž jim by kromě toho byla odepřena možnost popřít takovou pohledávku na přezkumném jednání.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011

Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, není „třetí osobou“ ve smyslu ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka.

Poté, co ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Řízení o takové žalobě soud zastaví po právní moci rozhodnutí o úpadku bez zřetele k tomu, zda již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.). Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009)

I v případě že se pohledávka zajištěná zajišťovacím postoupením pohledávky stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše správce konkursní podstaty pohledávku postoupenou zajištěnému věřiteli do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce; postup podle § 27 odst. 5 ZKV nepřichází v úvahu. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění).

Jestliže pozdější úpadce jako postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi (zajištěnému věřiteli), a dlužník proto nemá vůči postupníku k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pak se dlužník postoupené pohledávky do doby, než mu správce konkursní podstaty postupitele oznámí, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek postupitele již má (vzhledem k režimu § 28 odst. 1 ZKV) poskytnout plnění do konkursní podstaty, nebo do doby, než se o tom prokazatelně dozví jinak, zprostí povinnosti k úhradě postoupené pohledávky i tím, že ji zaplatí postupníku (věřiteli zajištěnému zajišťovacím postoupením pohledávky). Zajištěný věřitel (postupník) však není oprávněn si částku, kterou na úhradu zajištěné pohledávky takto obdržel, ponechat a je povinen ji vydat (vrátit) do konkursní podstaty úpadce (postupitele). Pohledávku zajištěnou zajišťovacím postoupením pohledávky, která takovým „plněním“ nezanikla, pak v případě, že ji chce za trvání konkursu uspokojit z takového zajištění, musí zajištěný věřitel přihlásit do konkursu vedeného na majetek úpadce podle § 20 a násl. ZKV a v přihlášce musí uplatnit právo na oddělené uspokojení ze zajišťovacího postoupení pohledávky.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014

Zástavní věřitel, jenž má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoliv však osobním dlužníkem), je v případě, že zástava je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit zástavní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku.

Jestliže vady nebo neúplnost přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, které brání jejímu zařazení na seznam přihlášených pohledávek (§ 189 odst. 1, věta druhá, insolvenčního zákona, v rozhodném znění), nebrání současně posouzení včasnosti přihlášky, takže lze uzavřít, že přihláška je opožděná, lze přihlášku pohledávky z tohoto důvodu odmítnout (§ 173 odst. 1, § 185 insolvenčního zákona), aniž by předtím bylo nutné odstraňovat vady přihlášky.

Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněné pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.3.2012, sp. zn. KSOS 34 INS 3970/2010, 1 VSOL 815/2011-B-36

I když došlo ke zpeněžení dlužníkova majetku před zahájením insolvenčního řízení, výtěžek, který byl tímto dosažen, již po zahájení insolvenčního řízení nepodléhá režimu exekuce, ale je nutno s ním nakládat jako se součástí majetkové podstaty dlužníka a v souladu s insolvenčním zákonem.

Jestliže zpeněžený majetek zajišťoval pohledávku, má zajištěný věřitel právo na uspokojení z výtěžku, přestože ke zpeněžení došlo před zahájením insolvenčního řízení.

Důsledek toho, že ke zpeněžení nedošlo v insolvenčním řízení, se projeví v tom, že náklady spojené se správou a zpeněžením nebudou příslušet insolvenčnímu správci, který věc nezpeněžoval, nýbrž soudnímu exekutorovi podle pravidel stanovených v exekučním řádu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2015 sp.zn. 29 ICdo 10/2014-108, KSPH 38 INS 12380/2011,, 38 ICm 1236/2012

S poukazem na závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z tohoto rozhodnutí dále vycházejí (včetně poukazu na usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení), Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci (R 86/2005 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011). Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatní věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen naložit s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty.

Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení

zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění

došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona).

Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NS_R 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.

V poměrech projednávané věci se tyto závěry prosadí tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo.

Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení soudním exekutorem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení.

10)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 4599/2014 ze dne 18.3.2015

Jestliže exekutor zpeněžil majetek povinného v dražbě, tzn., prováděl-li proti povinnému exekuci prodejem nemovitých věcí (obdobně též prodejem movitých věcí či prodejem závodu, dříve podniku) a tyto nemovité věci byly pravomocným usnesením o příklepu prodány vydražiteli, a po právní moci usnesení o příklepu, avšak ještě před vydáním rozvrhového usnesení, nastanou účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (nebo jeho manžela), exekutor po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem již takové rozhodnutí nemůže vydat a postupuje podle ustanovení § 46 odst. 7 (dříve odst. 6) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex.řád ) - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011 a ve vztahu k nákladům exekuce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty. Toto usnesení má vzhledem k zástavním právům váznoucím na vydražené nemovité věci účinky rozvrhového usnesení podle § 337h odst. 1 až 3 o. s. ř., tzn., že dnem právní moci tohoto usnesení zanikají.

V posuzované věci byl usnesením ze dne 7. 1. 2014, č. j. 137 EX 13960/08-115, vydaným Mgr. E. K., exekutorskou kandidátkou pověřenou soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, udělen vydražiteli příklep na nemovité věci, nacházející se ve společném jmění povinné a jejího manžela. Usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 24. 1. 2014. Podstatné v této věci je, že účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek manžela povinného nastaly dne 3. 6. 2014 (srov. shora citovanou vyhlášku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 3. 6. 2014, č. j. KSPA 53 INS 15318/2014-A-2/celk. 2), tzn., sice až po vydání rozvrhového usnesení (ze dne 8. 4. 2014), avšak ještě před tím než v důsledku suspenzivních účinků odvolání proti němu podanému nabylo právní moci.

Provedení rozvrhu podle ustanovení § 336q a násl. o. s. ř. brání dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zahájené insolvenční řízení, kdy účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (srov. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona). K účinkům zahájení insolvenčního řízení je soud (soudní exekutor) při provádění výkonu rozhodnutí (exekuci) povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že předmětem dražby byla nemovitá věc ve společném jmění povinné a jejího manžela, činí tak nejen ve vztahu k povinné, ale i ve vztahu k jejímu manželu, neboť z pohledu insolvenčního řízení případný výtěžek z dražby za situace, kdy insolvenční soud schválil způsob řešení oddlužení formou splátkového kalendáře, představuje tzv. jiný mimořádný příjem dlužníka (zde manžela povinné), který je povinen ve smyslu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. V opačném případě by tím docházelo k nepřípustnému zvýhodňování některých věřitelů a jejich uspokojování mimo rámec insolvenčního řízení (srov. ustanovení § 5 insolvenčního zákona).

Jestliže soudní exekutor po právní moci usnesení o příklepu zjistí účinky zahájení insolvenčního řízení nesmí v exekučním řízení pokračovat, a to nejen vydáním rozvrhového usnesení, ale ani jeho doručováním, případně takové rozhodnutí nemůže nabýt právní moci. Při rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti rozvrhovému usnesení se tím rozumí, že je na odvolacím soudu, aby takové usnesení (zcela či částečně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení příslušnému soudnímu exekutorovi, event. jej změnil a sám ve věci v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 ex. řádu rozhodl. Rozsah, v jakém by exekuční výtěžek měl být do insolvenčního řízení vydán, tj. v jakém by rozvrhové usnesení mělo být zrušeno, event. nahrazeno rozhodnutím odvolacího soudu, je odvislý od stanoveného způsobu řešení úpadku a postavení věřitelů a jejich pohledávek v insolvenčním řízení.

V posuzované věci byl schválen způsob oddlužení formou splátkového kalendáře. Odvolací soud však z úřední povinnosti nepřihlédl k zahájenému (nyní probíhajícímu) insolvenčnímu řízení na manžela povinné, byť dražená nemovitá věc byla ve společném jmění povinné a jejího manžela, a rozhodl o zástavní věřitelkou podaném odvolání tak, že rozvrhové usnesení exekutorské kandidátky potvrdil, na místo, aby eventuálně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu rozhodl o vydání exekučního výtěžku insolvenčnímu správci nebo dlužníku (manželu povinné), a postupoval proto v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. V rozvrhovém usnesení exekutorská kandidátka rozhodla po provedeném rozvrhovém jednání tak, že z rozdělované podstaty bude uspokojena pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení, pohledávka oprávněné a pohledávka zástavní věřitelky (zde dovolatelky), kterou zástavní věřitelka rovněž přihlásila do probíhající insolvence na manžela povinné. V insolvenčním řízení i zajištění věřitelé, pokud chtějí být uspokojení ze zajištění, uplatňují své pohledávky (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) přihláškou pohledávky (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSCR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž je třeba, aby se zajištění věřitel v přihlášce pohledávky dovolal, tj. mimo jiné uvedl, že zajištění uplatňuje, jinak není v insolvenčním řízení k zajištění přihlíženo. Zástavní věřitelka však do insolvenčního řízení svou pohledávku přihlásila jako nezajištěnou, z uvedeného důvodu je proto na místě zrušit rozvrhové usnesení zcela, tj. i ve vztahu k její pohledávce, která v insolvenčním řízení nemá přednostní právo uspokojení a bude uspokojována v řadě s dalšími pohledávkami ostatních věřitelů podle svého pořadí.

11)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSOS 25 INS 8335/2009, 2 VSOL 471/2012-P1-11 ze dne 24. července 2012

Za případný nepovažuje odvolací soud ani odkaz odvolatele na znění ust. § 167 odst. 2 IZ. Nejde totiž o ustanovení, podle něhož by bylo lze uspokojovat zajištěného věřitele, resp. podle něhož by se rozhodovalo o vydání výtěžku zpeněžení zajišťovacích instrumentů. K takovému účelu toto ustanovení neslouží. Jeho hlavním smyslem je objektivizovat hodnotu zajištění nezávisle na jeho ocenění uvedenou v přihlášce (srov. § 179 IZ) do doby, než bude hodnota zajištění zjištěna jeho realizací (tj. zpeněžením zajištění). Určení hodnoty zajištění slouží především pro potřebu výkonu hlasovacího práva na schůzích věřitelů, zejména tam, kde se hlasuje podle jednotlivých skupin nezajištěných a zajištěných věřitelů (např. § 57, § 148 odst. 2, § 151 odst. 1, § 337, § 344 a násl. IZ). Rozhodovat podle něj o vydání výtěžku zpeněžení zajištění však možné není.

12)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2015, sp.zn.. MSPH 88 INS 14111/2012, 2 VSPH 1281/2015-B-62

Mezemi výše odečitatelných nákladů stanovenými v § 298 odst. 4 IZ není insolvenční soud vázán bezvýhradně. K prolomení zákonem stanovené procentní míry odečitatelných nákladů (k jejich odečtení ve větším rozsahu) soud ve smyslu § 298 odst. 2 IZ přistoupí nejen tehdy, když s tím souhlasí zajištěný věřitel (tedy ve smyslu odstavce 4), ale též pokud jde o náklady spojené s provedením pokynů směřujících k řádné správě předmětu zajištění, které dle § 230 odst. 2 (popř. ve spojení s odst. 4 a 5)IZ udělil zajištěný věřitel, nebo je za něj (protože tak ve stanovené lhůtě sám neučinil) udělil insolvenční soud, a které zajištěný věřitel podle § 230 odst. 3 IZ nese (zcela) ze svého. Obdobně to platí pro pokyny ke zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 odst. 2 IZ). Pokud zajištěný věřitel, který pokyn udělil (anebo za nějž byl udělen insolvenčním soudem), náklady spojené s tímto pokynem neuhradil bez dalšího, jakmile vznikly (či byly soudem stanoveny dle § 230 odst. 2 části věty druhé za středníkem IZ), musí být výše uvedeným způsobem vypořádány při vydání výtěžku postupem dle § 298 IZ. Jestliže správci takové pokyny nebyly uděleny, lze ve smyslu oprávnění soudu vyplývajícího z § 298 odst. 2 IZ uvažovat o stanovení jiného (vyššího) rozsahu odečitatelných nákladů, než v mezích odstavce 4, jen v mimořádných případech, typicky pokud si správce od zajištěného věřitele (insolvenčního soudu) objektivně vzato nemohl včas opatřit pokyny ke správě předmětu zajištění a k jeho nezbytnému okamžitému zaopatření (ve smyslu § 230 odst. 1 IZ) musel vynaložit náklady, které byly v uvedeném smyslu účelné a přiměřené výše.

Náklady spojené se správou a zpeněžením majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele, který náleží do majetkové podstaty, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 IZ, a pokud je nelze přičíst na vrub zajištěného věřitele (nebudou-li postupem dle § 298 odst. 2 IZ odečteny od výtěžku zpeněžení zajištění), budou uspokojeny z ostatního majetku podstaty, a to v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku dle § 168 odst. 3 IZ, nejpozději před rozvrhem v režimu § 305 IZ (zcela dle § 305 odst. 1 IZ nebo poměrně postupem dle § 297 a § 305 odst. 2 téhož zákona), ledaže by tyto výdaje při projednání konečné zprávy nebyly správci soudem schváleny jako řádné, z podstaty opodstatněně vynaložené.

13)

Usnesení Vrchního soudu v Praze čj. KSPL 20 INS 3876/2010 1 VSPH 175/2012-B-30 ze dne 28. února 2012

Není správný názor, podle kterého by náklady na správu a zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla pohledávka zajištěna, měly být vždy k tíži zajištěného věřitele, neboť to by znamenalo, že § 298 IZ vylučuje, aby pohledávka zajištěného věřitele byla plně uspokojena i v případech, kdy po odečtení těchto nákladů a odměny správce, případně poloviny odměny a hotových výdajů znalce, postačuje zůstatek výtěžku zpeněžení na její plnou úhradu. Pouze v případě, kdy zůstatek výtěžku zpeněžení nedosáhne po provedeném odpočtu výše pohledávky zajištěného věřitele, je zajištěný věřitel povinen strpět, že jeho pohledávka bude uspokojena pouze zčásti. Pokud ovšem dosažený výtěžek plně postačí jak na úhradu zmíněných nákladů a odměny správce, tak na plné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, bude zůstatek výtěžku jakožto součást majetkové podstaty k dispozici na úhradu dalších pohledávek v insolvenčním řízení. Pokud jde o tzv. hyperochu (tj. sumu vrácenou dlužníkovi z výtěžku soudní dražby po úhradě dluhu a ostatních nákladů), nejde svojí povahou o nic jiného, než o přebytek výtěžku zpeněžení, na nějž zajištěný věřitel nárok nemá, stejně jako na něj nemají nárok ani ostatní nezajištění věřitelé, jejichž pohledávky se uspokojují v oddlužení plněním splátkového kalendáře jen z dlužníkových budoucích příjmů.

Vzhledem k tomu, že dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník (§ 409 odst. 2 IZ), nelze ani hyperochu, jež svojí podstatou není ničím jiným, než transformací takového majetku, považovat za mimořádný příjem, ohledně něhož by měl dlužník povinnost naložit s ním způsobem uvedeným v § 412 odst. 1 písm. b) IZ, tedy použít ho-prostřednictvím insolvenčního správce-k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Je proto zcela na dlužníkovi, jak s hyperochou naloží, tedy zda si ji ponechá (a přilepší si tím na svých poměrech po dobu plnění splátkového kalendáře) nebo zda ji dobrovolně poskytne (prostřednictvím správce) nezajištěným věřitelům -nejde o dlužníkovu povinnost podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ-k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Použití hyperochy k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře může být pro dlužníka výhodné především tam, kde by dosavadní výsledky plnění splátkového kalendáře nasvědčovaly tomu, že se nezajištěným věřitelům dostane nižšího plnění než 30 % jejich pohledávek (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ), v důsledku čehož by dlužník nemusel dosáhnout osvobození od placení pohledávek (§ 414 IZ). Jinými slovy řečeno, vznikne-li po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře po úplném uspokojení pohledávky zajištěného věřitele přebytek výtěžku ze zpeněžení zajištění (hyperocha), vydá se dlužníkovi do jeho volné dispozice.

14)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 142/2012-B-338 ze dne 3. října 2012

Zástavní věřitel má právo, aby jeho zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla v insolvenčním řízení uspokojena též z užitků zástavy - nájemného, jen tehdy, jestliže mu zástavce právo brát užitky ze zástavy zřídil, popřípadě jestliže pohledávky nájemného zastavil.

15)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013

Není-li zde z doby před zahájením insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka jiná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem věci zastavené zástavní smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 152 a násl. obč. zák. za dobu od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy nenáleží zástavnímu věřiteli a za dobu, po kterou probíhá insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, není ani součástí výtěžku zpeněžení zástavy, jenž by v konkursu vedeném podle insolvenčního zákona měl být vydán zástavnímu věřiteli (zajištěnému věřiteli) postupem podle § 298 insolvenčního zákona.

16)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10.2015 , sp.zn. KSPA 56 INS 19334/2013, 2 VSPH 1613/2015-B-31

Působnost vyššího soudního úředníka je v daném ustanovení vymezena tzv. negativním výčtem pravomocí tak, že tyto pravomoci jsou sice vymezeny široce, ale zároveň tak, aby rozhodování ve věci samé nebo některé další důležité úkony soudu byly v zásadě v rukou soudce nebo senátu. V této souvislosti dlužno též připomenout, že v odůvodnění nálezu svého pléna sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 224/2013 Sb. Ústavní soud ČR zdůraznil, že vyšší soudní úředník může pro soudce a na jeho odpovědnost jistě připravovat řadu procesních úkonů soudu, nicméně vykonávat tyto úkony svým jménem může pouze v případech úkonů jednoduchých či úkonů rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyššího soudního úředníka nepřipouštějí.

Vydání rozhodnutí o souhlasu soudu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle ust. § 298 odst. 2 IZ, jež vzhledem k obsahu odpovídá svou povahou rozvrhovému usnesení, a jemuž vzhledem k ust. § 298 odst. 3 IZ předchází postup obdobný postupu při projednávání konečné zprávy, vyšším soudním úředníkem je proto vyloučeno. Již z důvodu této zmatečnostní vady řízení nemůže napadené usnesení obstát a musí být zrušeno (srov. obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. 10. 2014, sen. zn. 1 VSPH 1331/2014 ze dne 30. 10. 2014 ).

17)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 3 VSPH 666/2010-B ze dne 3.9.2010

Jestliže zákon připouští samostatné rozhodování vyšších soudních úředníků či asistentů v insolvenčním řízení, pak nesprávný výklad zákona, jenž se projeví v tom, že vyšší soudní úředník či asistent soudce rozhodne o otázce, o níž přísluší rozhodnout soudci (předsedovi senátu), nemůže vést k jiným důsledkům než ke zjištění zmatečnostní vady. Podá–li pak účastník řádně a včas přípustný opravný prostředek, je takové zjištění zmatečnostní vady podle okolností důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 219a odst. 1 písm.a) o.s.ř., k vyhovění žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm.f) o.s.ř., popřípadě, jestliže dovolání je jinak přípustné, dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.a) o.s.ř. Jestliže ovšem osoba oprávněná podat tyto opravné prostředky

svého práva nevyužije, pak – bez zřetele k tomu, že rozhodnutí uvedenou zmatečnostní vadou trpí – má všechny účinky pravomocného, popřípadě vykonatelného rozhodnutí soudu.

18)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.2.2012, sp.zn.MSPH 60 INS 628/2011, 1 VSPH 230/2012-B-7401.

Při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 IZ) insolvenční soud zásadně nepřihlíží k dosud neskončeným řízením o žalobách na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění mimo dražbu (§ 289 odst. 3 IZ).

19)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6. 2012 sp.zn. KSPH 38 INS 5460/2009, 3 VSPH 6/2012-B-59

Probíhající řízení o žalobě na neplatnost veřejné dražby, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele, netvoří překážku pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.

20)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.7.2014, sp.zn. 1 VSPH 1304/2014

Právo domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku majetku sloužícího k jejímu zajištění zůstává zachováno též zajištěnému věřiteli, který sice požádal o zpeněžení tohoto majetku po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, avšak v insolvenčním řízení k takovému zpeněžení z nejrůznějších důvodů nedošlo.

21)

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 45 INS 1677/2012, 3 VSPH 154/2013-B ze dne 2. dubna 2013.

Pokud věřitel v insolvenčním řízení právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění včas uplatní , pak s ním bude (ohledně pohledávky s uplatněným zajištěním) zacházeno jako se zajištěným věřitelem (§ 2 písm. g/ a § 167 IZ), který má v oddlužení právo na uspokojení jedině z výtěžku zpeněžení zajištění (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 25 INS 159/2012, 3 VSPH 1127/2012-B ze dne 22.10.2012). Věřitel, který se přihlásil jako věřitel zajištěný, nemůže být v rámci oddlužení uspokojován jako věřitel s nezajištěnou pohledávkou ani kdyby se později uplatněného práva na upokojení ze zajištění vzdal, nebo kdyby toto jeho právo nebylo zjištěno.

22)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 29 INS 12814/2013

2 VSOL 959/2013-P8-6 ze dne 6.12.2013

„Soud bere na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky č. P8 věřitele XXXX co do zajištění majetkem dlužníka a v tomto rozsahu se k zajištění pohledávky věřitele č. 8 nepřihlíží“

Z odůvodnění :

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyhodnotil podání věřitele ze dne 13.9.2013 podle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí přihlášené pohledávky, a to co do pořadí představující zajištění pohledávky majetkem ve vlastnictví dlužníka (zástavním právem exekutorským na nemovitostech dlužníka). Z tohoto důvodu není podání věřitele nepřípustnou změnou přihlášky pohledávky (§ 192 odst. 4 IZ), jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně. Lze přisvědčit odvolateli, že dispozitivní úkon (zpětvzetí přihlášky, případně její částečné zpětvzetí) může věřitel učinit kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Toto výslovně plyne z dikce ustanovení § 184 IZ. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že věřitel může vzít zpět přihlášenou pohledávku i co do pořadí (zajištění). Nutno však zdůraznit, že toto zpětvzetí přihlášky může věřitel učinit nejpozději do doby zjištění jeho pohledávky (§ 201 IZ).

V přezkoumávané věci věřitel vzal částečně zpět přihlášku pohledávky co do pořadí (zajištění majetkem dlužníka) dříve, než se konalo přezkumné jednání a jeho pohledávka tedy dosud nebyla zjištěna. Z tohoto důvodu je nutné k dispozitivnímu úkonu věřitele přihlédnout a rozhodnout o něm podle ustanovení § 184 (za použití ustanovení § 187 IZ) tak, že insolvenční soud vezme na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky co do pořadí – zajištění majetkem dlužníka s tím, že v tomto rozsahu se k zajištění přihlášené pohledávky nepřihlíží.

23)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.6.2015 sp.zn. 3 VSOL 319/2015-B-12, KSOS 31 INS 16848/2014

Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. účinnou od 31.3.2011 bylo ustanovení § 192 IZ novelizováno tak, že na rozdíl od předcházející právní úpravy do skončení přezkumného jednání může věřitel, pokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit pouze výši přihlašované pohledávky, a nikoliv tedy již důvod či pořadí pohledávky tak, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě. Závěry formulované ve shora citovaném rozhodnutí R 54/2012 jsou po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb. aplikovatelné tak, že případné změny pořadí přihlášené pohledávky lze činit pouze do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2015).

V předmětné věci lhůta pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení uplynula dne 25.9.2014. Pokud věřitel disponoval pořadím přihlášené pohledávky tak, že podáním ze dne 14.11.2014 vzal zpět uplatněné zajištění pohledávky, pak i kdyby toto právo na přednostní uspokojení ze zajištění vzal zpět ještě před přezkumným jednáním (změnil tedy pořadí přihlášené pohledávky tak, že se domáhá uspokojení své přihlášené pohledávky jako nezajištěné), nebylo by možno k tomuto úkonu věřitele přihlédnout, protože tak bylo učiněno až poté, co uplynula procesní propadná lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení a tím také možnost pro věřitele disponovat s případným pořadím přihlášených pohledávek. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, jestliže věřitele nezařadil do splátkového kalendáře v usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem, protože věřitel změnil svou pohledávku ze zajištěné na pohledávku nezajištěnou až po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Insolvenční správkyně pak postupovala správně, pokud přihlášku pohledávky na přezkumném jednání přezkoumala jako zajištěnou a jako zjištěnou ji také zjistila a tím určila k uspokojení ze zajištění mimo pořad splátkového kalendáře. To, že věřitel později disponoval s uplatněným zajištěním pohledávky tak, že ho vzal zpět, nemůže být důvodem pro to, aby byl zařazen dodatečně do splátkového kalendáře jako věřitel s nezajištěnou pohledávkou, protože s uplatněným zajištěním disponoval po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a poté, co jeho pohledávka byla zjištěna jako zajištěná. K námitce odvolatele, že v současně době se ocitl ve stavu, jako kdyby vzal svou přihlášku pohledávky zpět zcela, popřípadě jako kdyby svou přihlášku do insolvenčního řízení vůbec nepodal, odvolací soud uvádí, že do takového postavení se dostal sám v důsledku svých úkonů, nikoliv v důsledku postupu insolvenčního soudu. Je zcela věcí věřitele, zda svou přihlášku přihlásí do insolvenčního řízení jako zajištěnou či jako nezajištěnou, a pokud se rozhodne věřitel disponovat s uplatněným pořadím pohledávky, je třeba, aby tak učinil včas ve stanovené lhůtě; v opačném případě si musí nést sám důsledky svých nesprávných úkonů.

24)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.7.2015 sp.zn. KSHK 42 INS 295595/2013, 2 VSPH 405/2014-P4-9

Z odůvodnění:

Odvolací soud přitom - jak správně poukazovala odvolatelka - již v usnesení č.j. MSPH 78 INS 8534/2010, 3 VSPH 463/2011-P4-10 ze dne 4.11.2011 na téma dispozice s uplatněným pořadím pohledávky vysvětlil, že jestliže věřitel dá najevo, že nadále neuplatňuje právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění (tj. vzdá se tohoto práva a nadále požaduje uspokojení pohledávky jako nezajištěné), jde pouze o změnu uplatněného pořadí pohledávky, nikoli o zpětvzetí přihlášky v režimu ust. § 184 IZ (i kdyby věřitel svůj úkon takto - nepřiléhavě - formuloval). Uzavřel přitom, že tuto dispozici s právem na uspokojení ze zajištění může insolvenční soud reflektovat pouze - a ovšem v zájmu transparentnosti stavu řízení velmi vhodně - dohledovým (deklaratorním) rozhodnutím ve smyslu ust. § 11 IZ.

Závěrem pak odvolací soud podotýká, že se v otázce (dodatečného) dělení (jediné) přihlášené pohledávky na část zajištěnou a část nezajištěnou tak, aby mohla být v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojena jak ze zpeněžení předmětu zajištění, tak v rámci splátek, s náhledem odvolatelky (byť odůvodněným odkazem na názor jiného senátu zdejšího soudu) neztotožňuje; je-li totiž zajišťovacím instrumentem zajištěna celá přihlášená pohledávka, nelze ji toliko „procesním způsobem“ rozdělit (dodatečně) na část zajištěnou a nezajištěnou (a obejít tím pravidlo stanovené v ust. § 398 odst. 3 IZ, dle něhož se zajištění věřitelé uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění), neboť takový stav by neodpovídal hmotnému právu (na rozdíl např. od situace, kdy část pohledávky, jež byla postoupena jinému věřiteli, byla - na rozdíl od pohledávky postupitele - přihlášena jako nezajištěná). Ust. § 167 odst. 3 IZ, jehož se odvolatelka dovolávala, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť ta část pohledávky, jež by se dle uvedeného ustanovení považovala za nezajištěnou, nemůže být (na rozdíl od uspokojení v konkursu) s ohledem na znění ust. 398 odst. 3 věty poslední před středníkem IZ uspokojena jinak, než způsobem tam stanoveným (tedy nikoli splátkovým kalendářem).

25)

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.10.2014 sp.zn. 76 ICm 1915/2013, 104 VSPH 126/2014, (KSLB 82 INS 16257/2012)

Z dikce ustanovení § 166 IZ vyplývá, že zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají.

Podle ustanovení § 174 odst. 3 IZ jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Je tedy zřejmé, že je zcela na volbě věřitele, zda svoji zajištěnou pohledávku uplatní v insolvenčním řízení jako zajištěnou pohledávku, či nikoliv. Neuplatní-li zajištění způsobem uvedeným ve výše citovaných ustanoveních, nelze takovou pohledávku přezkoumat jako zajištěnou. Nejedná se o vadu či neúplnost přihlášky, nepřichází proto v úvahu ani postup dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona výzvou insolvenčního správce vůči věřiteli, aby opravil nebo doplnil přihlášku pohledávky. Obecně vzato není žádný věřitel povinen uplatňovat vůči dlužníku zajištění své pohledávky a je zcela na jeho rozhodnutí, jakým způsobem bude nárok uplatňovat. Ostatně v insolvenčním řízení se uplatní ustanovení § 174 odst. 3 IZ, které výslovně tuto možnost připouští a stanoví, že nepřihlásí-li věřitel pohledávku jako zajištěnou, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Z uvedených důvodů se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že bylo povinností žalobce přihlásit pohledávku P2/2 jako zajištěnou shodně, jako byla přihlášena pohledávka P2/1 vycházející ze shodného smluvního vztahu a smluvního zajištění pohledávek. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že nelze v insolvenčním řízení přihlásit pohledávku zčásti jako zajištěnou a zčásti jako nezajištěnou pokud věřitel dospěje k závěru, že zástava má nižší hodnotu, než celá zajištěná pohledávka. Je na místě zopakovat, že je zcela na vůli věřitele, jakým způsobem pohledávku přihlásí.

JUDIKATURA

10)

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.12.2008 sp.zn. KSBR 40 INS 3720/20082 VSOL 181/2008-A-14

53)

Kdo jsme

Našim cílem je

Kontakt